Hess Hermann - báseň Stepní vlk
Stepní vlk
Jsem stepní vlk a stepí pobíhám, zasypán sněhem leží svět, z břízy odlétá havran a jsem sám, zajíčka, srnky nikde nevidět. A srnky já mám tolik rád, kdybych jen dostal jednu! Vezmu ji do rukou, k tlamě ji zvednu, to je to nejhezčí na světě snad. Jak bych si ze srdce dopřál té spanilosti, hluboko hryzal v tom něžném těle, její rudé krve se napil do sytosti a pak celou noc vyl osaměle. I zajíček by pro mě dost už bylo, tak sladce chutná to teplé maso v nočním lese – ach, copak už mě všecko opustilo, co do života trochu radosti nese? Pořádně vidím už stěží i ohon šediví mi, dávno má žena v hrobě leží. A tak se toulám se sny svými, o srnkách, zajících si nechám zdát, zimní nocí slyším vítr vát, ani sníh mou palčivou žízeň neukojí, ďáblu vstříc nesu ubohou duši svoji.
